Prosinec 2011

zimo, ziminko, ziminečko, JDI SE ZAHRABAT!!

29. prosince 2011 v 23:03 | Lucz |  ze života jednoho vola
th_music.jpg
Kurva, kurva, kurva. Celej den přemejšlim o slovech, o větách, co sem chci napsat a večer jako by se mi vymazal mozek či co.

Víte, ráda se předvádim. Před kýmkoliv, ale troufám si přiznat, že hlavně před klukama. Oukej, nemám se moc s čím předvádět. Nikdy jsem se neopila, nekouřím, nechodím do klubů a nesmím být moc dlouho venku. Nevlastním pravou kabelku od LV a nenosím podpatky. Můj společenský život je v troskách, protože jedinou společnost kterou mám je pár "kámošů" na chatu a moje rodina. A pak tu je společnost, o kterou teda ani za mák nestojím. Spolužáci. Brrr. Ne, že bych byla terčem šikany nebo tak něco, ale prostě je nemám ráda. Proto se ani tak moc nehrnu do lyžáku. Už to vidim, všichni plánujou na večer flašku nebo poker, budou se skvěle bavit. No a kámoška prej propašuje i flašku vodky. To chci úplně vidět, tyvole. Oni tak hrozně machrujou, jako že jak už moc jsou dospělý, ale přitom... přitom to je jen parta chuligánů, co se nějakou nešťastnou náhodou dostalo na gympl. Jako já vím, že jste se nějakým ne tak moc záhádným způsobem dostali k mému blogu a je možné, že tohle čtete, ale...... mně je to fuk, fakt. Nestojím o vás ani o vaše kecy. Tečka.
Dneska se mi zdálo o tom lyžáku. Nejhorší sen asi. Byly tam přesně vidět ty moje tři nenávisti.... Nechtěla jsem vám to sem psát, ale co se může stát. Takže za prvé, sníh, zima, lyže, vlek... nenávidím (slabý slovo!!!) lyžování!!!! Kterej sprominutím kretén tohle vymyslel! Dobře Luci, uklidni se, jdeme dál. Za druhé spolužáci.... k těm už jsem docela dost psala si myslím. A za třetí: jedna naše učitelka, jmenovat nebudu. Nesnáším jí. Ona miluje sport, já ne. Ona si na mě zasedla. Hmmm, to bude fakt, FAKT, zábava tam s ní!!!!!!!!!! USEKNOUT HLAVU.
A ještě bych zapomněla dodat něco o tobě (všicnhi víme o koho jde :D).... Tyvole jednou chci zamachrovat (haha), že tu nejsem a ty tu nejsi! Debil roku. (Ne já, on.) Fákt hej. Jo jsem pitomá, že si tu jak pitomá pitomě myslím, že si sem pitomě přihopkáš a budeš si se mnou pitomě povídat a pitomě se přitom smát a dělat, jako že vůbec nejsem pitomá, i když moc dobře víš, že pitomost je to jediný co mám. Masakr věta. :D
Ale tak trochu pozitiv. Miluju ten pocit si jen tak vyjít ve tmě (v šeru, říkejte si tomu jak chcete) ven, sundat si bundu, čepici, nechat si větrem pročesat vlasy, do uší si vrazit sluchátka a jít. Chodit a chodit. Je to úchylný, ale já, samotář, tohle miluju. Joooo, jsem blázen, debil, kráva, závislačka bez společnosti, vegetariánka, co ráda machruje. Jo, teĎ jsem si na něco vzpomněla...

Milá spolužačko (!!!), nejsem vegetariánka jenom kvůli machrování. Vlastně vůbec. Prostě nežeru maso. Ne kvůli lidem kolem, ne kvůli tlaku od okolí. Kvůli sobě. Tak to konečně pochop a neser se do mě, já tě taky neřešim!!!!

A co dělám teď? Teď mi tu zlepšuje náladu kamarád (kdo ví). Vlastně nic nedělá, jen tu se mnou volá a mlčí. Někdy něco pronese. Je to hezký. Když tu není on, tak aspoň on..... A soráč všichni moji hejtři, všichni moji "miláčci", já vám ráda říkám, nedám sem jména. Vím, že byste byli tak hrooozně moc rádi a hrooozně moc rádi byste si o mě zjistili ještě více věcí, ale.... já tohle nechci.

Takže :-*


Když už jsme u toho, tak nesnáším pipiky, který napíšou na konec článku :-* a myslí si, jak moc mě setřeli, takže sorry. :D


magic day?

23. prosince 2011 v 23:19 | Lučii |  ze života jednoho vola
img338/1804/thhotcocoa2bv1.png
Ahoj.
Rozhodla jsem se napsat článek, protože mám nějakým záhadným způsobem neuvěřitelně dobrou náladu, A dokonce jsem i pozdravila, vau, lepším se. Dneska mám náladu jít ven, vzít si boty na podpatku, nějaké sladké šaty, do jedné ruky prskavky a v té druhé bude ruka přítele.... Ach, jak krásné představy. Koukala jsem na Sundays at Tiffany's. Dlouho jsem neviděla tak povedenej slaďák, fakt ne.
Asi na mě opravdu lezou Vánoce. U mě v pokoji je vánoční výzdoba už celkem dlouho..... ach, taková romantická. Mám chuť sem hodil pár těch facebookovských obrázku, ale nejen, že je to nesmírně trapné, ale už ani Facebook nemám, takže...
Jinak... no, ty mi neodepisuješ. Ale dneska je mi to fuk, vážně. Dokonce jsem se i pousmála nad tím, že píšeš jí. Ano JÍ. :) Vlastně ani nevím, co k tobě cítím. Přátelství? Malý střípek lásky? Když tě vidím, moje rty se samy od sebe rozjedou do úsměvu (kvůli tomu, že bys vypadal jako šašek to není), když se usměješ, podlamují se mi kolena. Doslova. Jenže tohle být nemůže. Teda mohlo by být, kdyby.... to známe.
Přejděme teď někam trochu jinam. Nevím, jestli mě těší, že čtete moje bláboly (i když asi v nejvíce případech si přečtete první dvě věty a zavíráte stránku)... ale jo, těší. Dokonce jste mě těma komentářema zvedly náladu, holky. :) Poznala jsem pár zajímavých blogů, na které se ráda a s úsměvem vrátím a přečtu si pár nových článků. :)
A co Vánoce, jak slavíte? Nedělám si illuze, že by mi někdo odepsal, to jen tak ze slušnosti. :D Já dneska balila dárky, koukala na vánoční film a.... koledy teda neposlouchám,no. Poslední dobu ujíždím hrozně na Hořely, padaly hvězdy. Znáte tu písničku? Dokonalost sama. Lehnu si do postele.... V pokoji mi svítí jen tlumené světlo a vánoční světýlka, na mobilu mám tvoji fotku a v uších sluchátka s touto nesmírně krásnou písničkou. Perfektní.
To jsem zase napsala dlouhej román, psala bych dál, ale vůbec nevím co. :D VždyŤ je to vlastně fuk, píšu to pro sebe. Tak jo, teď mě něco napadlo.
Bez Facebooku je žít lehké. Žijete sice jen mezi malým hloučkem lidí, ale víte... víte, že vás mají rádi. Když jsem si zrušila Facebook, tak jsem si přišla hrozně odstrčená a nepopulární, ale časem mi došlo, že štěstí člověka nezáleží na počtů "přátel", počtu lajků nebo počtu komentářů. A proto jsem přešla sem, sem na blog. Nezáleží mi na komentářích, i když mě potěší. Vím, mezi které lidi patřím a takhle už to zůstane. Já v to věřím. A pokud v něco věřím, tak to tak bude. :)
Je zajímavé, co všechno jsem si poslední dobou uvědomila. Naučila jsem se znovu psát. (A to nejen slova z písniček.) Facebook mi zamotal hlavu (pardon, zase o něm mluvím), zregeneroval mi mozek a já, já nevěděla, co je na tom psaní tak senzačního. Teď už to vím. Dovolila bych si i říct, že... že jsem si otevřela kousek srdce a napsala, napsala ti pár vět. Vět, který... který bych ti za normálních okolností nenapsala/neřekla. Víš.... mám tě ráda. I takovýho, jaký jsi. Prosím neměň se. To je moje přání do Nového roku. :)
Tenhle článek se mi líbí. Je od srdce. Psala bych dál, ale ... nejde to. Nemám podklad, nemám ispiraci. I když... dneska bych byla schopná psát slohy i o odlakovači, co tu leží předemnou. A s tím bych si spojila další záležitost, třeba, že mě začalo bavit si lakovat nehty. A s tím by šlo ještě spojit...:)

Mějte se aspoň tak, jako já dneska. Teď už můžu vážně prohlásit:

Šťastné a veselé!

PS.: A aby vám to nebylo líto, přidala jsem k článku ještě jeden vánoční, zajímavýho avatar. Dost dlouho jsem ho hledala. Chtěla jsem nějakej, kterej by vyjádřil moje pocity.... a... tenhle se zdal být dobrý. :')

16/12 večer

16. prosince 2011 v 22:41 | Lučii |  ze života jednoho vola
Zase jsem s tebou volala. Ty mi prostě vždycky zvedneš náladu. Když se usměješ, mám chuť tě chytit a.... vrau vrau. O:) Tvůj úsměv je nejdokolnalejší ze všech... a to, že jsem jich už viděla dost. :)
Možná něco tuším. tuším, že takový si na každou.... ale.... je mi to fuk. Vážně. Pokud to je takhle jak si myslím (což asi jo), tak jsem s tím smířená a teĎ si jen užívám ty chvilky s tebou.

Je to jako kdybyste byli někde v klubu a měli známost na jednu noc. Věděli, že to ráno skončí, ale přesto si to užili do poslední kapky.

Ano, to je ono.


14/12/2011 podruhé

14. prosince 2011 v 19:43 | Lučii |  ze života jednoho vola
Nevím, zda se s tebou chci bavit. Holky měly pravdu....
Přichytila ses na mě jako pijavice a vůbec nebereš ohledy na ní... ale ani na něj. Dost mě mrzí, že tu nemůžu napsat skutěčná jména, přece jen je to internet. Klidně si přes celou chodbu řveš .... to, co bys neměla. NIKDO by neměl. Ale dělůáš to, tak už to pochop, sere mě to!
Včera jsem měla svátek a viděla jsem, kolik lidí si na mě opravdu vzpomnělo... přece jen... už ten Facebook nemám, takže jim nezbývalo nic jinýho, než mi napsat SMS (v tom horším případě) nebo mi zavolat (to už je lepší) a nebo za mnou prostě dojít. A ty... ty nic.... Mrzelo mě to, ale co se dá dělat.
Největší strach mám z toho, že tohle najdeš... a ... přečteš si to... A budeš vědět, že to je o tobš. Vím, že by to bylo lehčí, ale... prostě strach. Obavy... Proto tu sedím a tiše doufám, že na to nenarazíš a pokud nějakou zvláštní náhodou jo, tak se o to nebudeš zajímat...
Nemůžu, nezvládnu, říkejte si tomu jak chcete, psát článek na jedno téma. Nemám na to síly. Spíš radši vypisuji své, někdy až zvrhlé, pocity a nápady. Ikdyž vím, že vás to nebaví. Ale mě jo.

A další pocit.... Je to zvlášní pozorovat ty nálady, jak se pomalu objevují a zase mizí....

19:42: Chci, aby sis to přečetl... Ale abych o tom já nevěděla... jak to jen udělat....

14/12/2011

14. prosince 2011 v 18:40 | Lučii |  ze života jednoho vola
Zrušila jsem si FB s tím, že budu šťastěnšjí. Ale... no špatně se mi to přiznává, ale chybí mi to chatování s tebou. Říkáš, že i přes internet lze pochopit biologickou podstatu člověka.... něco na tom bude.
Teď vlastně ani nevím, zda o mě stojíš. Jako jo, píšeš mi, co bys chtěl se mnou dělat.. jenže... stojíš o mě nebo o mé tělo? Možná, že odpověď znám... možná, že je to takhle lepší...

Je to těžké sledovat tě na chodbě, na ulici, v buse a přitom nebýt schpná ze sebe vydat jedinou hlásku. Nikdo nesmí vědět, že mi dva se spolu bavíme, je to těžký. Navíc ty moje trapný uchichotaný kámošky mi přečetly všechny esemesky a teď... teď ti i vymyslely přezdívku. Promiň. Říkáš, že tě to štve, jenže... já s tím nic dělat nemůžu. Když se jim něco snažím říct, jen se začnou tlemit a... a... nic víc.

Omezila jsem PC (včera jsem tu byla jen hodinu, huhů) ale... ale chybíš mi. Já vím, pořád melu o tom samým, ale... cítím to tak. Stejně tohle nikdo nečte.

Nevím, kolikrát jsem tohle už napsala, ale chci sem začít psát trochu víš. Ale ne, že smažu všechny články jako předtím. Nechám je tu, abych si jednou mohla přečíst jaká jsem byla, co jsem cítila....

Jestli tohle čteš.... což je možný ...... i'm sorry :(

10/12/11

10. prosince 2011 v 22:01 | Lučii
Tobě je to úplně u prdele co dělám.... takže i kdybych se zabila... ty bys to ignoroval... tak to sorry, ale.....


SI TEN NEJHORŠÍ NAMYŠLENEJ IDIOT NA SVĚTĚ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

pocity 6/12/11

6. prosince 2011 v 18:06 | Lučii |  ze života jednoho vola
//psáno v 6:48 ráno na mobilu...//

sedim v kuchyni. prede mnou tma, za mnou tma, vsude tma.... usnula jsem kolem tri rano a pak jsem se kazdych 15 minut probouzela. zdalo se mi o tobe.... rychle sjem to vymazala z hlavy.... bylo to hezky..ale....ZADNY ALE! ted by se mi hodilo objeti. moje oci jsou cervene, hodne... ale uz si pomalu zvykam na tmu, ktera me obklopuje... sorry za to, ze to nedava smysl, ale.... ja to tak citim.

JA NEDAVAM SMYSL.

musela jsem to nekam napsat, pardon....

//Dnešek... již na PC...18:02//

Běžela jsem do školy, celá zpocená.... Ve škole jsem se převlékla do kraťasů (vím, jsem blázen...) a hned se mi udělalo zle. Neměla jsem chuť k jídlu, nespala jsem... zatmělo se mi před očima... najednou slyším své jméno... zkoušení z dějáku, co víc si prát, kurva! A já se ptám proč, PROČ TOHLE VŠECHNO???!!!! Proč se tak trápím??!! Právě jsem snědla moje první jídlo v tomto dnu... zákusek... jo, jsem velká kráva, vím... V sluchátkách rap, kterej sem poslední dobou moc neposlouchala... byla jsem... byla... jsem... ŠŤASTNÁ... very very happy... ale proč už nejsem?? Nic se přece neděje si pořád říkám... Přesto mě v noci popadne takovej divnej pocit a začnou se mi hnát do očí slzy..... proč? ...

Rap... mi pomáhá. Ano, jsem.. jsem.. divná.

PROČ TOHLE VŠECHNO??

A...a.... pokud to teď budeš číst.... Promiň....

(Proč se lidi usmívají i když pláčou?...)

pocit 3.12.2011

3. prosince 2011 v 11:27 | Lucinka
Je to zvláštní pocit. Chtěla bych být s tebou. Né kvůli tobě. Kvůli tomu štěstí, kvůli pocitům, které máš stejné. Teda nevím, zda jsou stejné. Jen to cítím. Asi někdeu srdce.
Představuji si sebe v tvém velkém medvědím objetí, buší mi srdce. Nic k tobě necítím.... Jen toužím po tvém obejmutí.
Může mě obejmout tisíc lidí, ale to od tebe je nenahraditelné.
Je to hloupé, nikdy jsem to nezažila. Obejmutí či polibek od tebe.
Jenže to nemůže být, prtoože vím, že bys chtěl něco víc. Ale...

A nejvtipnější na tom je, že nikdo neví o kom mluvím. Oni on sám.
Ale já jo.

Toužím po tom!

A omlouvám se, že sem píšu kraviny, ale já to prostě někde zveřejnit musím. Nemůžu to držet v sobě, je to zvláštní pocit. Proto se omlouvám kdyžtak za nesmyslné věty, za překlepy..... Prostě za s*ačky, co mi lezou z huby, když to tak řeknu...