Únor 2012

tak proč...

21. února 2012 v 19:08 | krysiik |  ze života jednoho vola

Kde jsou ty časy, kdy jsem se tě zeptala ,,Co se děje?" a ty si mi odpověděl pravdu...


stesk

20. února 2012 v 20:16 | krysiik |  ze života jednoho vola

Zase jsem to udělala.
Už dávno jsem se s tim smířila a žila vcelku poklidný život bez tvé tváře, bez tvého úsměvu. Ale když jsem šla dneska ze školy, napadla mě taková věc. Takový graf, který znázorňuje stesk. Stesk po něčem zahozeném, bezvýsledném. Jak se stupňuje či upadá když něco nebo někoho ztratíme. Nejprve je to hrozně těžké bez toho přežít, ale po čase se to zlepšuje a zlepšuje. Jenže v mém případě se mi to zase po pár týdnech, měsících nebo klidně i roce vrací. Vrací se mi myšlenky. A štve mě to. Víc než štve!

Na víc se nezmůžu.


hrála jsem si se zátiším

20. února 2012 v 17:39 | krysiik |  když je nuda
Originál si můžete prohlédnout zde.
Pomocí Shadow/Highlight se dají tvořit zázraky, opravdu.

Nekopíruj, budeš mrtvej.
(Nová verze, tamto už je ohraný. :D)



Mně se to teda líbí víc než origoš.

makro - růžová květina

20. února 2012 v 17:30 | krysiik |  fotky by já
Přidávám něco staršího. Myslím, že z minulého léta.
Pořád se držím mého pořekadla, takže bacha.
Zkopíruješ, zemřeš!



zátiší - víno

20. února 2012 v 16:50 | krysiik |  fotky by já
Včera jsem si vzpomněla na svůj "úkol" vyfotit nějaké zátiší a tak jsem se konečně odhodlala něco vyfotit. A myslím, že to nedopadlo úplně špatně. A heh, samochvála smrdí.
Ještě jsem udělala upravenou verzi, ta se mi líbí i více, ale vzhledem k tomu, že aspoň tady na blogu chci mít pořádek, tak to hodím do jiné rubriky snad do dalšího článku, oká?


Zkopíruješ, zemřeš!
(Moje nové pořekadlo. :D)

navždy

11. února 2012 v 23:59 | krysiik |  ze života jednoho vola
Byla si tam se mnou. Tak blízko, ale zároveň tak daleko...

Nevnímal jsem procházející lidi kolem, soustředil se jen na tebe. Na rudé kapičky krve, které stékaly po tvých krásných rtech dolů do orosené trávy. Soustředil jsem se na svit měsíce v úplňku, který krásně ozařoval část starého hřbitova. Soustředil jsem se i na tvé nespoutané vlasy, které vlály ve větru zcela bez zábran. Na co jsem ale neměl sílu se soustředit, byly tvé krásné oči s jiskřičkami v očích. Byla jsi tak šťastná a zároveň tak moc utrápená. A teď si mi umírala přímo před očima a já s tím nic nedělal. Nestál jsem nad tebou a nevolal se slzami v očích záchranku, ani jsem neběžel do nejbližšího baru pro pomoc. Přitom takhle jsem si to vždy představoval. Jenže teď jsem jen nehybně seděl a sledoval tu rudou tekutinu, která ti vyrážela z těla ven. Byla si tak silná, ale zároveň tak slabá. Seděla si vedle mě na kameni a bez přestání hleděla na pomník. Na ten pomník, u kterého jsem se prvně viděli. Pamatuji si to úplně přesně.
Měla jsi krásně upravené vlasy ve vysokém drdolu a bílé šaty téměř bez skvrny. Hráli jsme si na schovávanou a já se schoval za onen pomník. Když jsem se chystal vylézt z úkrytu, něco jako by mě chytilo a nechtělo to pustit. Neschopný pohybu jsem začal křičet. Po pár vteřinách jsem zahlédl tvoji tvář, jak se ke mně snažilo dostat. Chytla si mě pevně za ruku a vytáhla ven. To vše bez jediné poznámky, bez jediného slova. Podíval jsem se na tebe a byl jsem šokován. Z upravené, městské holčičky se stala během chvíle nespoutaná a nebojácná dívka. Viděl jsem ti v očích něco tak zranitelného, ale zároveň drsného a silného. Co se dělo dál si nepamatuji. Jen vím, že jsem se druhý den probudil s modřinami a škrábanci všude po těle.
Zajímalo by mě, jestli myslíš na to stejné. Jestli třeba také vzpomínáš na něco, co bylo a už se to nedá vrátit. Jestli myslíš na naše úlety, hádky a odpouštění. Na nehrané slzy a smutek, ale i na nefalešné úsměvy a jiskry v očích. Jakoby se to všechno, celý náš život, zapsal do právě toho pomníku. Pokud je v něm dané, že musíš zemřít, nechť ať se to stane. Nemůžu nesouhlasit s něčím, co je pro tebe nejlepší. Jsem si toho plně vědom, ale nemůžu se s tím smířit. Nemohu tě nechat jen tak před mýma očima nechat zemřít. Vždy jsme ve všem stáli společně. Říkali nám, že nás to přejde, ale nikdy se to nestalo. A nikdy se to nestane.
Beru trn růže, kterou jsem ti ten den daroval a zaryji si s ním do rtu. Cítím štípnutí a potom jen sladkokyselou tekutinu, která se rve ven. Rve se ven stejně jako všechny moje pocity, myšlenky a vzpomínky. Pomalým pohybem ruky si sáhnu na ránu na rtu, která se zvětšuje a zvětšuje. Ten trn není z žádné obyčejné květiny. Je ze záhonu růží na vaší bývalé zahradě, pěstovala si je tam když si byla malá, protože ti bylo líto je nechat bez života. Jenže jak si rostla, neměla si už moc času a tak si jejich existenci nechala bez odezvy. Ale jen já jsem věděl, jak moc pro tebe ten záhon znamená. Každý den po škole jsem tam chodil a zaléval je. Párkrát jsme se kvůli tomu pohádali, protože sis myslela, že chodím za nějakou slečnou, pamatuješ? Je zbytečné se tě ptát, já vím, že si vzpomínáš.
Obrátíš svůj pohled na mě. Po dlouhé a tiché chvíli uslyším šustění zpoza pomníku. Četl jsem o tom, vím co to znamená. ,,Nesmíš se snažit zabránit smrti a vše bude v pořádku." Tyhle slova, které mi před pár lety pověděl otec, až teď dostaly ten pravý význam. Snažím se proto uklidnit svoji duši a užívat si jeden z tvých pohledů na mě. Bohužel mu nedokážu odolat.
Opatrně do svých dlaní uchopím tvoji tvář. Přibližuji se hlavou k tvé vystrašené, ale nebojácné tváři. Neposlušný pramen vlasů, který mi brání v pohledu hluboko do tvých očí, ti pomalu odhrnu za ucho. Cítím tu touhu po tobě, cítím tvoji zakázanou krásu. Nakloním se k tvému uchu. ,,Promiň," zašeptám. Usměješ se. víš, co bude následovat. Třesoucíma rukama pohladím tvoji bledou, studenou tvář a nadechnu se. Poté udělám věc, která navždy změní náš život. Mé ústa se k těm tvým přibližují až nebezpečně rychle. Když se naše rty dotknou, už jen cítím... Cítím tvé štěstí, tvoji lásku, tvoji důvěru a starostlivost. Najednou vím, že tohle je to správné rozhodnutí.
Naše krev se smíchala. Stejně jako před lety při hře na schovávanou, kdy jsme se poškrábali o trnitý keř. A teď... Teď tě vidím zase jako tu usměvavou, malou, upravenou holčičku s roztomilým drdolem a nepomazanými šaty. Vidím svoje potrhané tenisky, oblíbené kalhoty a neohrabané pohyby. Vrací se mi celý můj život s tebou...
Usměji se, čímž však poruším dotyk našich rtů a ty na mě jen vyčerpaně pohlédneš a... umíráš. Umíráš v neštěstí, samotě a opuštění. Tvoje tělo pomalu padá do trávy a já tě znovu zkouším políbit. Nic se neděje. Moje srdce se pomalu rozpadává na milion kousků a já si obezřetně lehám vedle tebe. Chytám tě za studenou ruku a prohlížím si tvůj prsten. Najednou mě něco napadne. Rychle a neohrabaně se zvednu, popadnu nejbližší kámen a dojdu k pomníku. Rychlými pohyby vyrývám naše jména do pevného kamenného pomníku. Když jsem s tím hotov, otočím se na tebe. Jsi tak zranitelná, tak slabá. Lehám si vedle tebe.

Už navždy.


chaos

11. února 2012 v 12:15 | krysiik |  ze života jednoho vola
Drtí mě pocit, že musím dělat hodně věcí. A taky vím jakých. ale já na to nemám sílu. Tak to jen tak bezmocně sedím, piju colu, poslouchám trapný hitovky z rádií a čtu si články zoufalých blogerů. Kdo ví pro, ale dělá mi to dobře. Aspoň na chvíli se soustředím na příběh a odpoutám se od mých křečí v břiše, od pocitu úplného chaosu...

Spala jsem asi 11 hodin, ale cítím se nevyspalá. Cítím se unavenější než včera večer, kdy jsem si šla lehnout a nedělala si nic s podivnými výrazy rodičů. Obvykle chodím v pátek večer spát kolem jedné ráno, zda li vůbec spát chodím. A jsem vyspalá. Proč ta změna?!
A zdají se mi sny. Další změna.

A tak jsem se celou noc vozila na nákupním vozíku po řece a kupovala si latte s párkem. Heh.

Jsem líná psát něco víc. Vymyslela jsem dokonalou historku o hledání kuchyňský soli. Ale to až někdy příště.

abyste nebyli úplně mimo

10. února 2012 v 21:04 | krysiik |  ze života jednoho vola

Ehm, ehm.

Tak teda něco o mně.
Začneme třeba tak, jak začíná řada blogerů...
...a nebo ne, muhehe!

Introvertní, věčně uzavřená vegetariánka s vlastním názorem na vše, co se kde pohne. Věk je jen číslo a matiku moc v oblibě nemám, takže se nebudeme zatěžovat zbytečnými počty a věk si domyslíte. Už od dětství ráda dělám z komára velblouda a moc přemýšlím o nepodstatných věcech. Jsem jedináček, ale nijak toho nezneužívám, i když jsem si vědoma toho, že bych mohla. Můj společenstký život končí tam, kde začíná a jedinné, co mě dělí od úplného zbláznění je pár kámošů ve škole. Ráda dělám z mých čtenářů idioty hloupými připomínkami. Jsem líná něco dělat, ale dokážu si vyjít třeba i na čtyřhodinovou procházku kolem baráku. Vyžívám se v nespisovných článcích plných sebelítosti, takže se někdy nelekněte, co ten můj maličkej mozek dokáže vymyslet. Na skoro všech fotkách vypadám strašně, ale je to pouze tím, že moji krásu prostě žádnej aparát zachytit nedokáže. Miluju večery strávený se sluchátky v uších. Věřím v to, že pokud v něco doopravdy věříte, tak se to stane. Svůj volný čas trávím psaním těhle žvástů, focením nezajímavých věcí, snažením se rapovat nebo kreslením postav. Mám ráda léto a to z mnoha důvodů (třeba někdy příště...). Sbírám zátky od plechovek. Mými vzory jsou všichni, kdo prosazují svůj názor, svůj životní styl a nejsou ovlivňováni okolím jako mnoho z nás. Taky by se hodilo vědět, že moje přezdívka krysiik, vznikla proto, že miluju potkany a nemám ráda velký písmena. Proto to malé písmeno na začátku.

No a víc vás toho určtiě nezajímá.

A sorry za tu úpravu. :D


bezvýznamná

10. února 2012 v 20:20 | Lučii |  ze života jednoho vola
..... Pomalu jsem se probírala ze svého snění a obrátila svůj pohled na tebe. Tvůj výraz byl dost komický. Mírně rozšířené rty do milého úsměvu, v očích jiskřičky, ale i nejistota z mého výrazu. ,,Ahoj," řekneš najednou. Měla bych odpovědět, ale nemůžu. Jsem ohromena tvoji krásou. Tvoji zakázanou krásou. Neschopná slova proto aspoň kývám na pozdrav, čím tě trochu znejistím, tak radši pokračuješ dál mlčky v chůzi vedle mě po ulici, která se zdá být nekonečná. Při otázce jak se mám se mi z tvého hlasu málem podlomí kolena, ale snažím si udržet si hrdost a odpovídám celkem dost stereotypní odpovědí. Přitom lžu. Všimnu si, že nedaleko nás postává parta nějakých kluků, nejspíš tvoji přátelé. Podíváš se na ně, potom na mě. Usměju se, však co mi taky zbývá, ale tvoje tvář zůstává nehybná. ,,Omluv mě, ale radši pojedu busem tady z autobusáku," pošeptáš omluvným tónem a snažíš se své rty vtlačit do úsměvu. Byl falešný...
..... Když se rozloučíš a odcházíš svižným krokem do centra města, konečně se schopím. ,,Počkej!" slyším se křičet. Co to dělám? Vždyť tohle nechci. Rychlým pohybem se otočíš a jdeš zpátky ke mně. ,,Musím ti něco říct," vychází mi z úst. ,,Copak se děje?" zeptáš se se zmateným výrazem ve tváři. Mlčela jsem. Oba jsme mlčeli. Po chvíli se mi nahrnuly do očí slzy, i když jsem se tomu snažila zabránit. Na nic si nečekal a vzal mě do náručí. Byl to ten nejskvělejší pocit v mém životě. Utěšoval mě, i přesto, že si nevěděl, co se děje. Ujel ti kvůli mě autobus, ale neřešil si to. ro tento okamžik jsem tě milovala. To vše ale přestalo, když si mě pustil, zadíval ses mi do očí a položil tu stejnou otázku znovu. ,,Já, víš...," zašeptala jsem a na víc jsem se nezmohla, protože se mi oči zase zalili slzami.
..... Potom už si pamatuju jenom rozmazané náměstí, čokoládovou zmrzlinu a radši nevzpomínám na to, co jsem ti všechno řekla. Hned po tom, co si mě vyprovodil domů se slovy, že to bude v pořádku, mi od tebe přišla omluvná esemeska. Omlouval ses za všechno a já si pomalu obnovovala, co všechno jsem ti řekla. Nejradši bych vrátila čas a netoulala se takhle sama po městě. Neodpověděla bych ti na pozdrav. Nešla s tebou mlčky po ulici. A už vůbec bych neudělala tohle.
Teď sedím na posteli, v ruce přívěšek od tebe a slza mi stéká po tváři. Čtu si tvojí esemesku znovu a znovu a snažím se vymyslet nějakou smysluplnou odpověď...

sebelítost?

7. února 2012 v 20:50 | Lučii |  ze života jednoho vola
Líbil se mi ten zledovatělý svah dolů. Ten prázdný, prudký svah, kde jsem zapomněla na všechno a měla důvod se usmát. Usmát se na svět. Bylo to místo, kde jsem zapomněla na tebe. Ano, klidně si to přiznám. Zapomněla jsem na trápení s tebou, na tvé měnící se výrazy, na naše setkání. Bylo to tak krásné. Soustředila jsem se jen na svoje tělo, na to, jakou cestou se vydám. Je tolik možných cest, tolik rozhodnutí. Není nutné vybrat si tu nejlepší pro okolí, ale pro sebe. To právě ty jsi svým pánem a nikdo jiný. nikdo nebude rozhodovat kudy máš jít a co máš ke komu cítit. Vyber si tu svoji, která pro tebe bude ta práva. Vyber si to, co ti přijde nejlepší. vždyť přece všechno jde někdy změnit.
Budu se smát i když vím, že se to nepovedlo, že jsem to nezvládla. Protože já věřím, že pokud o něco člověk vážně stojí, tak se to stane. No a pokud ne, tak jsem se s tím smířila. Trvalo to dlouho, ale smířila. Vlastně to ani nebylo těžké. Stačí jen věřit. Věřit v sebe.

Znáte ten pocit, kdy jste na někoho hrozně moc naštvaní a říkáte si, jak už mu to nikdy neodpustíte nebo aspoň až za hodně dlouhou dobu? Máte chuť tomu člověku vykřičet své pocity do ucha, prostě to nedržet v sobě a jít s pravdou ven. Jenže pak stačí jen jeden krátký moment, třeba když vám napíše a vaše zlost se rozplyne. A najednou nemůžete pochopit, proč jste byli naštvaní a divíte se sami sobě. A tak žijete ve lži. V jedné velké lži, která nemá konce. Místo toho, abyste tomu člověku už dávno řekli pravdu do očí. Nebo aspoň napsali v mém případě. A tím se to pořád prohlubuje a prohlubuje až se z toho stane něco tak běžného, že to už ani nevnímáte. Nevnímáte to, že to, co děláte vlastně dělat nechcete. Ovlivnilo vás to. jedna blbá hádka vás ovlivnila a teď řídí váš život. Nenechte si to líbit. Jedna zpráva od tebe mě přiměla něco udělat. Skoncuju s tím. Se vším. Tohle je pod mojí úroveň.

Proč se lidé litují? Chtějí více pozornosti? Chtějí někoho, aby je utěšil? Nebo snad chtějí, aby si jich někdo všimnul? Sebelítost v dané míře špatná není. Ale jak přesáhne normu, tak buď byste se měli jít léčit s psychickýmy problémy a nebo se tomu postavit. A mně v tom pomohli oni. To jen oni mi řekni pravdu. Oni se usmívali, i přes můj nesouhlas. A tím jsem to pochopila.

A teď prosím, usmějte se. Protože mně stéká po tváři slza. Ani smutkem, štěstím nebo snad sebelítostí. Bezvýznamná, prázdná slza, ve které jsou ukryty všechny mé myšlenky, pocity. A právě teď jsou pryč. Pryč z mého těla.