bezvýznamná

10. února 2012 v 20:20 | Lučii |  ze života jednoho vola
..... Pomalu jsem se probírala ze svého snění a obrátila svůj pohled na tebe. Tvůj výraz byl dost komický. Mírně rozšířené rty do milého úsměvu, v očích jiskřičky, ale i nejistota z mého výrazu. ,,Ahoj," řekneš najednou. Měla bych odpovědět, ale nemůžu. Jsem ohromena tvoji krásou. Tvoji zakázanou krásou. Neschopná slova proto aspoň kývám na pozdrav, čím tě trochu znejistím, tak radši pokračuješ dál mlčky v chůzi vedle mě po ulici, která se zdá být nekonečná. Při otázce jak se mám se mi z tvého hlasu málem podlomí kolena, ale snažím si udržet si hrdost a odpovídám celkem dost stereotypní odpovědí. Přitom lžu. Všimnu si, že nedaleko nás postává parta nějakých kluků, nejspíš tvoji přátelé. Podíváš se na ně, potom na mě. Usměju se, však co mi taky zbývá, ale tvoje tvář zůstává nehybná. ,,Omluv mě, ale radši pojedu busem tady z autobusáku," pošeptáš omluvným tónem a snažíš se své rty vtlačit do úsměvu. Byl falešný...
..... Když se rozloučíš a odcházíš svižným krokem do centra města, konečně se schopím. ,,Počkej!" slyším se křičet. Co to dělám? Vždyť tohle nechci. Rychlým pohybem se otočíš a jdeš zpátky ke mně. ,,Musím ti něco říct," vychází mi z úst. ,,Copak se děje?" zeptáš se se zmateným výrazem ve tváři. Mlčela jsem. Oba jsme mlčeli. Po chvíli se mi nahrnuly do očí slzy, i když jsem se tomu snažila zabránit. Na nic si nečekal a vzal mě do náručí. Byl to ten nejskvělejší pocit v mém životě. Utěšoval mě, i přesto, že si nevěděl, co se děje. Ujel ti kvůli mě autobus, ale neřešil si to. ro tento okamžik jsem tě milovala. To vše ale přestalo, když si mě pustil, zadíval ses mi do očí a položil tu stejnou otázku znovu. ,,Já, víš...," zašeptala jsem a na víc jsem se nezmohla, protože se mi oči zase zalili slzami.
..... Potom už si pamatuju jenom rozmazané náměstí, čokoládovou zmrzlinu a radši nevzpomínám na to, co jsem ti všechno řekla. Hned po tom, co si mě vyprovodil domů se slovy, že to bude v pořádku, mi od tebe přišla omluvná esemeska. Omlouval ses za všechno a já si pomalu obnovovala, co všechno jsem ti řekla. Nejradši bych vrátila čas a netoulala se takhle sama po městě. Neodpověděla bych ti na pozdrav. Nešla s tebou mlčky po ulici. A už vůbec bych neudělala tohle.
Teď sedím na posteli, v ruce přívěšek od tebe a slza mi stéká po tváři. Čtu si tvojí esemesku znovu a znovu a snažím se vymyslet nějakou smysluplnou odpověď...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama