navždy

11. února 2012 v 23:59 | krysiik |  ze života jednoho vola
Byla si tam se mnou. Tak blízko, ale zároveň tak daleko...

Nevnímal jsem procházející lidi kolem, soustředil se jen na tebe. Na rudé kapičky krve, které stékaly po tvých krásných rtech dolů do orosené trávy. Soustředil jsem se na svit měsíce v úplňku, který krásně ozařoval část starého hřbitova. Soustředil jsem se i na tvé nespoutané vlasy, které vlály ve větru zcela bez zábran. Na co jsem ale neměl sílu se soustředit, byly tvé krásné oči s jiskřičkami v očích. Byla jsi tak šťastná a zároveň tak moc utrápená. A teď si mi umírala přímo před očima a já s tím nic nedělal. Nestál jsem nad tebou a nevolal se slzami v očích záchranku, ani jsem neběžel do nejbližšího baru pro pomoc. Přitom takhle jsem si to vždy představoval. Jenže teď jsem jen nehybně seděl a sledoval tu rudou tekutinu, která ti vyrážela z těla ven. Byla si tak silná, ale zároveň tak slabá. Seděla si vedle mě na kameni a bez přestání hleděla na pomník. Na ten pomník, u kterého jsem se prvně viděli. Pamatuji si to úplně přesně.
Měla jsi krásně upravené vlasy ve vysokém drdolu a bílé šaty téměř bez skvrny. Hráli jsme si na schovávanou a já se schoval za onen pomník. Když jsem se chystal vylézt z úkrytu, něco jako by mě chytilo a nechtělo to pustit. Neschopný pohybu jsem začal křičet. Po pár vteřinách jsem zahlédl tvoji tvář, jak se ke mně snažilo dostat. Chytla si mě pevně za ruku a vytáhla ven. To vše bez jediné poznámky, bez jediného slova. Podíval jsem se na tebe a byl jsem šokován. Z upravené, městské holčičky se stala během chvíle nespoutaná a nebojácná dívka. Viděl jsem ti v očích něco tak zranitelného, ale zároveň drsného a silného. Co se dělo dál si nepamatuji. Jen vím, že jsem se druhý den probudil s modřinami a škrábanci všude po těle.
Zajímalo by mě, jestli myslíš na to stejné. Jestli třeba také vzpomínáš na něco, co bylo a už se to nedá vrátit. Jestli myslíš na naše úlety, hádky a odpouštění. Na nehrané slzy a smutek, ale i na nefalešné úsměvy a jiskry v očích. Jakoby se to všechno, celý náš život, zapsal do právě toho pomníku. Pokud je v něm dané, že musíš zemřít, nechť ať se to stane. Nemůžu nesouhlasit s něčím, co je pro tebe nejlepší. Jsem si toho plně vědom, ale nemůžu se s tím smířit. Nemohu tě nechat jen tak před mýma očima nechat zemřít. Vždy jsme ve všem stáli společně. Říkali nám, že nás to přejde, ale nikdy se to nestalo. A nikdy se to nestane.
Beru trn růže, kterou jsem ti ten den daroval a zaryji si s ním do rtu. Cítím štípnutí a potom jen sladkokyselou tekutinu, která se rve ven. Rve se ven stejně jako všechny moje pocity, myšlenky a vzpomínky. Pomalým pohybem ruky si sáhnu na ránu na rtu, která se zvětšuje a zvětšuje. Ten trn není z žádné obyčejné květiny. Je ze záhonu růží na vaší bývalé zahradě, pěstovala si je tam když si byla malá, protože ti bylo líto je nechat bez života. Jenže jak si rostla, neměla si už moc času a tak si jejich existenci nechala bez odezvy. Ale jen já jsem věděl, jak moc pro tebe ten záhon znamená. Každý den po škole jsem tam chodil a zaléval je. Párkrát jsme se kvůli tomu pohádali, protože sis myslela, že chodím za nějakou slečnou, pamatuješ? Je zbytečné se tě ptát, já vím, že si vzpomínáš.
Obrátíš svůj pohled na mě. Po dlouhé a tiché chvíli uslyším šustění zpoza pomníku. Četl jsem o tom, vím co to znamená. ,,Nesmíš se snažit zabránit smrti a vše bude v pořádku." Tyhle slova, které mi před pár lety pověděl otec, až teď dostaly ten pravý význam. Snažím se proto uklidnit svoji duši a užívat si jeden z tvých pohledů na mě. Bohužel mu nedokážu odolat.
Opatrně do svých dlaní uchopím tvoji tvář. Přibližuji se hlavou k tvé vystrašené, ale nebojácné tváři. Neposlušný pramen vlasů, který mi brání v pohledu hluboko do tvých očí, ti pomalu odhrnu za ucho. Cítím tu touhu po tobě, cítím tvoji zakázanou krásu. Nakloním se k tvému uchu. ,,Promiň," zašeptám. Usměješ se. víš, co bude následovat. Třesoucíma rukama pohladím tvoji bledou, studenou tvář a nadechnu se. Poté udělám věc, která navždy změní náš život. Mé ústa se k těm tvým přibližují až nebezpečně rychle. Když se naše rty dotknou, už jen cítím... Cítím tvé štěstí, tvoji lásku, tvoji důvěru a starostlivost. Najednou vím, že tohle je to správné rozhodnutí.
Naše krev se smíchala. Stejně jako před lety při hře na schovávanou, kdy jsme se poškrábali o trnitý keř. A teď... Teď tě vidím zase jako tu usměvavou, malou, upravenou holčičku s roztomilým drdolem a nepomazanými šaty. Vidím svoje potrhané tenisky, oblíbené kalhoty a neohrabané pohyby. Vrací se mi celý můj život s tebou...
Usměji se, čímž však poruším dotyk našich rtů a ty na mě jen vyčerpaně pohlédneš a... umíráš. Umíráš v neštěstí, samotě a opuštění. Tvoje tělo pomalu padá do trávy a já tě znovu zkouším políbit. Nic se neděje. Moje srdce se pomalu rozpadává na milion kousků a já si obezřetně lehám vedle tebe. Chytám tě za studenou ruku a prohlížím si tvůj prsten. Najednou mě něco napadne. Rychle a neohrabaně se zvednu, popadnu nejbližší kámen a dojdu k pomníku. Rychlými pohyby vyrývám naše jména do pevného kamenného pomníku. Když jsem s tím hotov, otočím se na tebe. Jsi tak zranitelná, tak slabá. Lehám si vedle tebe.

Už navždy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 S. S. | Web | 12. února 2012 v 18:10 | Reagovat

Krásné. Líbí se mi styl tvého psaní..

2 jo jsem to já :) z. jo jsem to já :) z. | 14. února 2012 v 19:04 | Reagovat

UŽ NAVŽDY! :)

3 slečna Desperate slečna Desperate | Web | 19. února 2012 v 22:50 | Reagovat

Má to pár chybek, ale jinak celkem slušně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama