sebelítost?

7. února 2012 v 20:50 | Lučii |  ze života jednoho vola
Líbil se mi ten zledovatělý svah dolů. Ten prázdný, prudký svah, kde jsem zapomněla na všechno a měla důvod se usmát. Usmát se na svět. Bylo to místo, kde jsem zapomněla na tebe. Ano, klidně si to přiznám. Zapomněla jsem na trápení s tebou, na tvé měnící se výrazy, na naše setkání. Bylo to tak krásné. Soustředila jsem se jen na svoje tělo, na to, jakou cestou se vydám. Je tolik možných cest, tolik rozhodnutí. Není nutné vybrat si tu nejlepší pro okolí, ale pro sebe. To právě ty jsi svým pánem a nikdo jiný. nikdo nebude rozhodovat kudy máš jít a co máš ke komu cítit. Vyber si tu svoji, která pro tebe bude ta práva. Vyber si to, co ti přijde nejlepší. vždyť přece všechno jde někdy změnit.
Budu se smát i když vím, že se to nepovedlo, že jsem to nezvládla. Protože já věřím, že pokud o něco člověk vážně stojí, tak se to stane. No a pokud ne, tak jsem se s tím smířila. Trvalo to dlouho, ale smířila. Vlastně to ani nebylo těžké. Stačí jen věřit. Věřit v sebe.

Znáte ten pocit, kdy jste na někoho hrozně moc naštvaní a říkáte si, jak už mu to nikdy neodpustíte nebo aspoň až za hodně dlouhou dobu? Máte chuť tomu člověku vykřičet své pocity do ucha, prostě to nedržet v sobě a jít s pravdou ven. Jenže pak stačí jen jeden krátký moment, třeba když vám napíše a vaše zlost se rozplyne. A najednou nemůžete pochopit, proč jste byli naštvaní a divíte se sami sobě. A tak žijete ve lži. V jedné velké lži, která nemá konce. Místo toho, abyste tomu člověku už dávno řekli pravdu do očí. Nebo aspoň napsali v mém případě. A tím se to pořád prohlubuje a prohlubuje až se z toho stane něco tak běžného, že to už ani nevnímáte. Nevnímáte to, že to, co děláte vlastně dělat nechcete. Ovlivnilo vás to. jedna blbá hádka vás ovlivnila a teď řídí váš život. Nenechte si to líbit. Jedna zpráva od tebe mě přiměla něco udělat. Skoncuju s tím. Se vším. Tohle je pod mojí úroveň.

Proč se lidé litují? Chtějí více pozornosti? Chtějí někoho, aby je utěšil? Nebo snad chtějí, aby si jich někdo všimnul? Sebelítost v dané míře špatná není. Ale jak přesáhne normu, tak buď byste se měli jít léčit s psychickýmy problémy a nebo se tomu postavit. A mně v tom pomohli oni. To jen oni mi řekni pravdu. Oni se usmívali, i přes můj nesouhlas. A tím jsem to pochopila.

A teď prosím, usmějte se. Protože mně stéká po tváři slza. Ani smutkem, štěstím nebo snad sebelítostí. Bezvýznamná, prázdná slza, ve které jsou ukryty všechny mé myšlenky, pocity. A právě teď jsou pryč. Pryč z mého těla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama