naše crew nebo kref nebo snad krů?

4. dubna 2012 v 21:25 | krysiik |  ze života jednoho vola
Byl teplý páteční podvečer. Ale jak dávno to je, to už si fakt nevzpomínám. Jako by na tom záleželo. Toulali jsme se po mětě a flákali se. Zpoza nás byl slyšet hlasitý smích teenagerů postávajících za hotelovkou. Bůhví co tam dělali. Dívali se na nás tehdy dost divně? Zvlášťně? Neslušně? Jako bychom byli z jiné planety. A v ten pátek to všechno začalo...
"Tak co podniknem?" ozvalo se vedle mě. Znělo to spíše jako obyčejná fráze než otázka. Není třeba tu vypisovat celý náš rozhovor, stačí jen říct, že jsme odešli na malý plácek vedle garáží. Bylo to naše obvyklé místo na sezení. Nikdo se sem neohodlá vkročit od té doby, co někdo hodil petardu do jedné z garáží. Byl to pěknej výbuch, to vám řeknu. Byli jsme v tu dobu úplně někde v prdeli, ale stejně si každej myslel, že jsme to udělali my. No a to je jeden z důvodů, proč se na nás všichni dívají skrz prsty.
"Hele lidi, čumte!" vykřikl najednou někdo. Ukázal směrem vedle jedné z garáží. Přesněji vedle té, co zůstala při tom ohňostroji celá. Někdo tam stojí a civí na nás.
,,Co chceš?" zařvu na něj. Nic.
,,Hej vole, nevidíš že jsme tady my?!" zakřičí Marek. Zase nic. Ignoruje nás. Ale ne jako všichni ostatní. Je v tom ještě něco. No jasně!
,,Je nalitej?" napadne mě. Ihned to ale zavrhnu. Blik. Cvak. To je ono.
A tak se z nezvaného hosta stal ten nejobdivovanější a nejlepší Michal. Měl tehdy dost čistej matroš, to musim uznat. S tím, co jsem měla pozdějc se to snad nedá ani srovnávat. Bylo to perfektní. Faktžejo. Jenže potom přšel zlom. Uběhlo asi... no, na tom nezáleží. Uběhnul prostě nějakej a ten čas. A stalo se to nějak takhle.
,,Jak jako že nemáš?!" rozčiloval se Marek. Byl tehdy dost vynervovanej a bylo lepší si ho držet dál od těla. Když se nedočká odpovědi, dá mu pěstí.
,,Kluci, zklidněte se!" ozve se Týna. Radši se zvednu a pokouším se kluky od sebe odtrhnout. Naneštěstí okolo zrovna jeli poldové a všechny nás sebrali. Ne, že bychom tyhle jejich projíždky neznali. Sebrali nás na "rodinnou procházku" (jak tomu říkal Marek) už mnoholrát. Ale to jsme si ještě nepíchali.
,,Nejaké drogy pri sebe máte?" zavrčel na nás jeden ze strážníků. Měl směšný, pisklavý hlas a pořád na nás cenil svoje žluté zuby. Ale ty jsme měli všichni. Neměli jsme skoro kde spát, na to si čistit zuby. Pár z nás se uchechtlo, jen Marek zůstal v pohodě.
,,Bohužel už došly," řekl klidným hlasem, ,,ale kdybyste měli i v budoucnu zájem, můžeme dodat později."
,,Marku!" syknu na něj. No a tak se z nevinné projíždky stalo dočasné zavření do vazby a podmínka pro nás všechny. Ukázalo se totiž, že Michal u sebe matroš měl, jen byl prostě jako každej feťák lakomej. Docela jsem mu rozumněla.
Uběhlo pár dní od toho, kdy nás konečně pustili a už to nebylo jako dřív. Žádný poflakování se jen tak na ulici. Museli jsme vydělávat a hlavně si najít místo, kde můžeme spát. Byli jsme teoreticky bezdomovci.
Nakonec jsem našla malej činžák s ne moc velkým nájmem. Vzala jsem k sobě Týnu, kámošku z party. Museli jsme se sebou něco dělat. Celkem to vyšlo.
Do teď nevím kam ostatní vlastně šli. Slyšela jsem jen, že Michal do toho spadnul znovu a Marek se prý psychicky zhroutil. Co je na tom pravdy nevím. A abych řekla pravdu, ani vědět nechci.

Přesto všechno říkám: ,,Až budu mít chuť - pod postelí mám nejednu dávku."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama