Květen 2012

budu se snažit

26. května 2012 v 19:13 | krysiik
Nevím co si mám myslet. Co mám chít. Pro co mám žít. Celej den jsem vymýšlela důvody proč tomu tak je. Někdy ukápla slza, párkrát jsem bouchla hlavou do zdi, chvíli jsem držela nůž nad zápěstím a už jsem vážně byla připravená to skončit, když v tom mi něco došlo. Byla bych schopná to udělat. Ale neudělám. Slibuju.
Nejhorší je vidět někoho koho máte rádi, že je šťastný i bez vás. A to se mi právě děje. Sedím v pokoji, koukám z okna a vidím tolik vysmátých tváří mých nejbližších nebo prostě jen tak brouzdám po Fejsbuku a vidím ty fotky, vděčné statusy a nekonečné množství komentářů pod nimi. Ty, které jsem měla v žebříčku těch nejbližších třeba léto 2011 po mně už ani neštěknou. Ale je pravda, že já po nich taky ne. Jsou už prostě někde jinde.

Co se stalo, to se stalo. Musím teď něco dělat. Nemůžu tu sedět jak debil a přát si ať někdo přijde, obejme mě a utěší. To se nestane. Život je svině.

A problémy jsou tu přece od toho, aby se řešily.

Pamatuješ?

P.S.: BUDU SE SNAŽIT!
P.S.: Text napsán tučně je důležitý.

já už fakt nevim

21. května 2012 v 17:10 | krysiik |  ze života jednoho vola
Absolutní nesoustředěnost, faleš, pomluvy, bolest, samota, slzy a přetvářka. Tak bych to shrnula. Já už fakt nevim co mám dělat. Zase jsem do toho spadla. ale tentokrát je to jiný. Ne, kecám, je to stejný. Jen to vidím jinýma očima. Beru to asi jako poslední naději. Protože tohle se fakt nedá vydržet. Jedinej kdo mi tady zlepšuje náladu jsi ty.
Nikdo tady není, jsem tu sama. A budu tady sama. Mohla bych jít ven. Mohla bych na někoho zazvonit a pokecat. Ještě nemůžu. Protože nemám za kým jít. Jsem přece ta trapná falešná holka, která nikoho nezajímá. Jo, přesně takhle jste to řekli. Tak tady ležím na posteli a přeju si, aby se něco stalo. Hypnotizuju telefon, poslouchám na plný pecky písničky, ale pak je stejně vypnu a hodim telefonem do zdi, protože na ně nemám náladu. Nemám náladu na nikoho. Kromě tebe.
Prohlížim starý fotky a ptám se sama sebe, co se změnilo. Starý vzpomínky, usměvavý tváře.... Tolik lidí, tolik bezstarostných tváří.. A co teď? Mám jen jednoho člověka za kterým můžu jít. A ten na mě nemá čas.
Každej den když přijdu ze školy, lehnu si do postele a prosím, aby tenhle den už skončil. Říká se, že by si člověk měl užívat každýd den jeho života. Ale jak když není s kým? Když nemá s kým hodit řeč, když nemůžu nikoho rozesmát. Ani nevíte jak mi to chybí.
Fajn, možná je ta chyba ve mně. Možná jsem fakt tak blbá. Ale proč vám to dřív nevadilo? Nebo jste se jen přetvařovali? Já už od zařátku věděla, že to nebude jednoduchý. Ale aspoň to bylo. A teď musím trávit čas tady a psát sem svoje kecy, protože jinak bych se asi fakt zbláznila.

Mám chuť si vzít ňáký prášky a spát, fakt že jo.


na chvíli vnímat jen svoje tělo...

19. května 2012 v 22:29 | krysiik |  ze života jednoho vola
S hlasitým povzdechem jsem si zavázal tkaničky. Dneska to už opravdu musí vyjít. V paměti jsem si představoval ten překvapený výraz tělocvikáře a zároveň mého trenéra, až k němu přiběhu s prvním místem. Ten pocit se mi líbil. Nikdo to napětí mezi námi a cílovou plošinou neviděl, ale každý cítil to napětí, které tu panovalo. Snažil jsem se soustředit pouze na určité místo. Na cíl. Nevnímal jsem povyk dětí, které skákaly na nafukovacích hradech, ani hlasitě smějící se ženy u tomboly. Bylo tu jen moje tělo. A staré potrhané tenisky. Právě s nimi jsem vyhrál minulý rok první místo. Bylo to přímo tady a mám pocit, že přesně na této dráze.
Po chvíli ucítím, jak se do mých zad zabodává nejeden pohled. Rychlostí blesku se otočím a spatřím našeho tělocvikáře. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Sedí na stupni vítězů a ukazuje mi vztyčený palec. Nebo je to prostředníček? Ne, to není možné, zase tak krutý ke mně není. Otočím se zpátky a všimnu si, že ostatní soutěžící se už připravují na trať. Připojím se k nim, pokleknu si a snažím se myslet co nejvíce pozitivně. Tenhle závod mám vyhranej, to ví každý. Ale přece jen tu panuje trochu soutěživá nálada ze strany ostatních závodníků. Například klukovi vedle mě se klepou rozčielním ruce a po čele mu teče pár kapek potu. A to závod ještě nezačal.
Po chvíli nekonečného civění do prázdna konečně uslyším výstřel startovací pistole. Nemám ponětí, že závod už začal, ale i přesto neváhám a rozběhnu se. Ostatní soutěžící mají tak dvě vteřiny náskok. Nebýt mé nepozornosti.... No nebudeme to rozebírat. Moje nohy se samy od sebe zvedají, dupou po zemi a nedají se zastavit. Je to jako bych zmáčl tlačítko START ve své hlavě. Nejde vnímat nic okolo. Jen moje chlupaté nohy, co se odrážejí od země a ruce sevřené v pěst. Nemůžu nad ničím přemýšlet, nemůžu ani jednou zaváhat. Stačí jen malé zakopnutí a celý systém se zastaví. Moje nohy jsou jako stroj a to jediné, co musím ovládat, jsou plíce. Když předběhnu pár kluků, nestačím se divit co moje tělo všechno dokáže. Vždy když jsem trénoval, bylo to spíše na výdrž než na rychlost. Ale účinek byl vždy stejný.
Jakmile proběhnu poslední zatáčku, malinko pootočím hlavu a spatřím trenéra. Ten pohled si budu pamatovat nažvdy. On chápal moje pocity. Věděl, že teď nemůžu myslet. Že můžu vnímat jen pohyby svého těla.

To jen on chápal, že můžu pomocí běhu odpoutat mysl od těla.


P.S.: Jestli vám to přijde do TT nevhodné, protože je to divný, zvláštní nebo vám to prostě nepřijde k tématu, klidně to napište.

jak řekl Justin Case

19. května 2012 v 17:28 | krysiik |  ze života jednoho vola
Je to přesně tak, jak řekl trenér Justina Case. Vlastně i on sám to po pár týdnech přiznal. Zpočátku bývá všechno tak těžké, nedosažitelné, ale pokud si opravdu odhodlaný za tím jít, dokážeš to. Najdeš to, co v tobě vězí. Co tě udělá šťastným i v těch nejtěžších chvílích. A ty se nezastavíš a neřekneš si, že ti to stačí. Ty jdeš hrdě dál a překonáváš další překážky. Není nic lepšího než sledovat své tělo, sledovat sám sebe, jak se zlepšuješ a zapomínáš na všechny problémy. Protože teď existuješ jen ty a tvoje tělo.

A já to našla. Našla jsem to, co mě doopravdy naplňuje. Změnilo mi to život. Aspoň z části určitě.


debile

11. května 2012 v 19:50 | krysiik |  ze života jednoho vola
Ty seš fakt debil. A to už jsem ti věřila. Byla to chyba. Ty si jedná velká chyba. To, co jsem viděla už si budu pamatovat. Já vím, stalo se to už milionkrát. Milionkrát jsem to začala věřit znovu. A já vím, udělám to znovu. Začnu ti věřit. Ale už jinak. Ne v tomhle.

A víš co? Ani mě to nějak nepřekvapilo. Čekala jsem to. Ale stejně mi to přišlo od tebe hnusný. Hodně hnusný. Teď už ani nebudu dělat, že mi nic není. Že na tebe nejsem naštvaná. NE! Já jsem.

Ale ne tolik, protože se to už xkrát stalo.


tohle ráno

6. května 2012 v 11:30 | krysiik |  ze života jednoho vola
Chci, aby toto ráno zůstalo takové dlouhé a průhledné jako do teď. Takové smutné, šedivé jako slzy, které mi tekly po tvářích když jsem tě spatřila...
Chci, aby špinavé šmouhy od tvých slov na dveřích nikdy nezmizely. Ta slova pořád slyším. Celá ten příběh se mi odehrává v hlavě...
Chci, aby nikdy nepřestal vřískot malých dětí v bytě pod námi a přerušil by se tím náš poslední rozhovor. Právě ten rozhovor.
Chci si na sebe obléct to samé, co ten večer a cítit se originálně. A užívat si tvoje svůdné pohledy směřující na moje tělo.
Chci, aby ses znovu dotknul krajky na mém spodním prádle a tajemně se usmál. I když vím, že právě ten úsměv všechno změnil.
Chci se znovu napít toho božského nápoje a nevnímat lidi okolo. Vnímat jen tebe... Jen tvoje tělo.
Chci aspoň vypnout tvůj hlas a říct ti pravdu nehledě na tvoji reakci. Protože ta mi v tom brání.
Chci aspoň na chvíli zavřít oči. A nevnímat. Necítit.
Chci se ještě chvíli cítit bezpečně.
Chci nebýt sevřená kroky rozzlobených osob a boucháním dveří.


Chybíš mi. I když nemám důvod k tomu, abys mi chyběl.


nenávidím nenávidím nenávidím

3. května 2012 v 20:55 | krysiik |  ze života jednoho vola
Proč tě nesnášim?

Protože se chováš jak absolutní blb, když se přiblíží kluci.
Protože na mě čumíš jak na debila, jenom kvůli tomu, že víš jak mě to štve.
Protože mě naschvál štveš.
Protože se snažíš sám sebe pořád v něčem předběhnout.
Protože ty mě taky ne.
Protože když se něco stane, tak mi pomůžeš jen tak "naoko".
Protože si moc dovoluješ.
Protože musíš mít pokaždé poslední slovo.
Protože se opičíš.
Protože nevíš co chceš.
Protože děláš divný ksichty, když se ti něco nelíbí.
Protože nic nepochválíš.
Protože na světě pro tebe exisuje jen pár osob - ty a tvoji imaginární kamarádi.
Protože je úplně debilní někoho celej den urážet a pak za nim přilízt.
Protože tě mám ráda.
Protože mi lžeš.

Já ti nevěřím. Tak to pochop! Nevěřím ti ani slovo. A už nikdy věřit nebudu!

Máš důvod mi lhát? Jo? Tak mi ho řekni! Vyklop to! Mně to nevadí. Snesu toho hodně. Až na tuhle přetvářku.

Až na tuhle faleš.