Červen 2012

jeden velkej vlakovej flek

25. června 2012 v 21:53 | krysiik |  ze života jednoho vola
,,Cílová stanice, vystupujte!"
Leknutím jsem nadskočila na sedadle a snažila se probrat. Nesnášela jsem tyhle noční jízdy vlakem. Lidé byli neurvalí z práce, děcka ze školy a průvodčí z toho hluku všude kolem měli už dost. Pomalu, aby se mi nezamotala hlava, jsem se zvedla, hodila bágl na záda a pomalým krokem jsem vystoupila z vlaku. No super, prší. Říkám si, že si něčím tak pitomým jako je déšť nenechám zkazit náladu a zašmátrala jsem do báglu pro deštník. A nic. Nebyl tam. Musela jsem ho nechat uvnitř. Rychlým pohybem jsem se otočila, ale v té chvíli vlak i s mým deštníkem už mizel v dáli. Fakt skvělý, než přijdu domů budu promočená na kost.
Hodila jsem si bágl znovu na záda a vydala se na cestu. Nádraží už bylo prázdný, byly slyšet jen kapky bunující na okapy hlavní haly. Rozhodla jsem se proto, že si radši nasadím sluchátka s nějakou hodně hlasitou rockovou muzikou, abych se trochu probrala po té únavné cestě. Sáhnu do kapsy pro mobil. Neúspěšně - není tam. Sáhnu do druhé. Zase nic. Zkouším se zabránit pesimistickým myšlenkám a znovu sundávám batoh. V momentě, co z něj vyndám veškerý obsah mi zazvoní v zadní kapse vyzvánění pro vybitou baterii. Dneska je fakt den blbec.
Nejradši bych na místě zmizela z povrchu zemskýho a probrala se až zítra doma v posteli. Ale jelikož to mám ještě nějakej ten kousek domů, posbírám všechny věci ze země a náhážu je zpátky do báglu. Musím se na chvíli uklidnit, proto si to namířím k nejbližší lavičce. Z dálky se zdála být prázdná, ale co přicházím pořád blíž a blíž uvidím, že na ní někde sedí. Vážně skvělý, někdo se tady nademnou asi velice pobavil. V duchu jen doufám, že to není nikdo známej. Rozhodnu se proto radši pro lavičku na opačné straně nádraží.
,,Lucko!", zakřičí osoba na lavičce. A jak se později ukáže - bylo to na mě. Otočím se a uvidím rozesmátou tvář pod světlem lampy. Pomalu poznávám ty známé rysy. Vydám se k té osobě a po chvíli mám chuť se opravdu propadnout. Sedíš tam ty a směješ se mi. Když však uvidíš moji smutnou tvář a mokré oblečení, přestaneš s tím. Sundáš mi promočenou mikinu a půjčíš mi svoji bundu. Potom mě k sobě přitiskneš a pohladíš mě po zádech. Nakonec mi dáš pusu na tvář a nabídneš mi, že mě odvezeš domů.
A já měním názor na tento den. Díky tobě.

čekání

19. června 2012 v 10:32 | krysiik |  ze života jednoho vola
Někdy mi připadá, že je to jako čekání na vlak, který nikdy nemá přijet...
A někdy jako by právě skončila výluka a vlak přijel.
Ale stejně je prázdnej.
Prázdnej jako moje duše bez tebe.
Jako jiskřičky v mých očích, které vyhasly.
Chvíle s tebou jsou taky prázdné.
Prázdné přátelství, prázdná láska.
Já jsem prázdná.
Závislá.
Na tobě.
Asi.

Chtěla bych psát o nenávisti.
Jakou k tobě chovám, když tu nejsi.
Ta je plná.
Jako rty obtažené rtěnkou.
Rudou.
Rudou jako krev, která mi teče po zápěstí.
Pokud teče...

ta touha je silnější než já

8. června 2012 v 20:16 | krysiik |  ze života jednoho vola
Mám nějakou krvavou náladu.
Neptejte se co to znamená.
Asi jen to, že mám hroznou chuť něco udělat.
Ale neudělám.
Asi.
Ale ta touha je silnější než já.
A ty tu nejsi, abys mi v tom zabránil.
Takže vlastně nikdo nemusí vědět, jestli jsem to udělala.
Jestli jsem zaryla ostří do kůže a vychutnávala si ten pocit.
Ten pocit úlevy, ale zároveň i obrovské viny.
Ten smutek vychází ven.
Pryč.
A já mám úsměv na tváři.
Asi.
Pokud se tohle doopravdy stalo.
Ale to nikdo neví...

žárlivost je svině

8. června 2012 v 18:34 | krysiik |  ze života jednoho vola
Je to furt stejný, proto jsem nepsala.
Možná je rozdíl jen v tom, že tentokrát hodlám reagovat jinak. Je to tvůj život, tvoje problémy, tvoje šťastné chvilky. Je asi fakt, že jsem se nějakým způsobem do tvého života dostala. Ale žárlivost je hrozná svině a proto si musim najít jiný priority. Vim, bude to asi těžký. Ale já už něco fakt udělat musim, jinak se z toho tady zbláznit.
Zvykla jsem si na to, že balíš každou druhou, chlubíš se svým tělem a lichotíš snad i učitelce na matiku. (No fajn, to jsem trochu přehnala.) Zvykla jsem si i na tvoje pohledy, které směřují každé holce na zadek. Tak proč to už řešit? Můžeš si dělat co chceš. Vim, že to neovlivnim.

A já už fakt nevim co mám psát. Asi jenom to, že to je NA TEBE. I když asi tajně doufám v to, že si to nepřečteš...

seru na to :-)

2. června 2012 v 9:39 | krysiik |  ze života jednoho vola
Ich schließe die Augen und hoff' du bleibst hier
Ich kann nicht allein sein, es gibt nur ein Wir
Ein Teil von mir stirbt, wenn ich dich verlier'
Drum schließ ich die Augen und hoff' du bleibst hier
(Killerpilze)

Jo i já jsem byla ovlivněna kecama, že němčina je hnusná a blablabla. Je fakt, že se mi v normální komunikaci moc nelíbí. (Proto se taky učim španělsky.) Ale ty písničky jsou boží. A kašlu na vás a naše kecy, které máte když si poslechnete kousek mého playlistu v empétrojce.

Je těžký říct co právěp rožívám. Natož napsat. Ale je to asi něco mezi dobrýma zlým. Jsem rozdělena na dvě osoby. Jedna je ráda z toho, co se děje a druhá by se nejradši zahrabala dva metry pod zem. Ale musím přiznat že ta první převládá.
Možná jsem ztratila hodně lidí, možná že jsem fakt tak hrozná. Ale vím, že to bylo zbytečný, Přehlížela jsem ty, kteří tu pro mě furt byli. A to mě mrzí. Fakt moc. Existovali pro mě jen dva lidi. Odlišní jak oheň a voda. ale přeci jen z toho zbylo. Vždyť to co oheň spálí, voda napraví. A co voda zaplaví, ohňové sluneční paprsky vysuší. Takže i naopak.
Je to zvlášní, jak lehce se mi teď píše. Můžu psát co chci. Protože mi je už fakt jedno, že to čteš ty, že to čte on, ona, oni... Někdy neni dobrý zase úplně všechno vědět, ale když to někoho zajímá, že. Taky mě něco zajímalo, ale musím říct, že mi to víc ubralo než dalo. Bylo to zajímavý. Připadala jsem si v něčem zvýhodněná. Přitom mi to drtilo srdce.
Ale to zase melu kraviny, já vím. Jsem přece jen debil, co si píše ty svý citátky. :)

V předchozím článku jsem psala, že to budu řešit. Ale víte co? Seru na to. :-)


P.S.: Při písničkách v němčině se fakt dobře píše.