jeden velkej vlakovej flek

25. června 2012 v 21:53 | krysiik |  ze života jednoho vola
,,Cílová stanice, vystupujte!"
Leknutím jsem nadskočila na sedadle a snažila se probrat. Nesnášela jsem tyhle noční jízdy vlakem. Lidé byli neurvalí z práce, děcka ze školy a průvodčí z toho hluku všude kolem měli už dost. Pomalu, aby se mi nezamotala hlava, jsem se zvedla, hodila bágl na záda a pomalým krokem jsem vystoupila z vlaku. No super, prší. Říkám si, že si něčím tak pitomým jako je déšť nenechám zkazit náladu a zašmátrala jsem do báglu pro deštník. A nic. Nebyl tam. Musela jsem ho nechat uvnitř. Rychlým pohybem jsem se otočila, ale v té chvíli vlak i s mým deštníkem už mizel v dáli. Fakt skvělý, než přijdu domů budu promočená na kost.
Hodila jsem si bágl znovu na záda a vydala se na cestu. Nádraží už bylo prázdný, byly slyšet jen kapky bunující na okapy hlavní haly. Rozhodla jsem se proto, že si radši nasadím sluchátka s nějakou hodně hlasitou rockovou muzikou, abych se trochu probrala po té únavné cestě. Sáhnu do kapsy pro mobil. Neúspěšně - není tam. Sáhnu do druhé. Zase nic. Zkouším se zabránit pesimistickým myšlenkám a znovu sundávám batoh. V momentě, co z něj vyndám veškerý obsah mi zazvoní v zadní kapse vyzvánění pro vybitou baterii. Dneska je fakt den blbec.
Nejradši bych na místě zmizela z povrchu zemskýho a probrala se až zítra doma v posteli. Ale jelikož to mám ještě nějakej ten kousek domů, posbírám všechny věci ze země a náhážu je zpátky do báglu. Musím se na chvíli uklidnit, proto si to namířím k nejbližší lavičce. Z dálky se zdála být prázdná, ale co přicházím pořád blíž a blíž uvidím, že na ní někde sedí. Vážně skvělý, někdo se tady nademnou asi velice pobavil. V duchu jen doufám, že to není nikdo známej. Rozhodnu se proto radši pro lavičku na opačné straně nádraží.
,,Lucko!", zakřičí osoba na lavičce. A jak se později ukáže - bylo to na mě. Otočím se a uvidím rozesmátou tvář pod světlem lampy. Pomalu poznávám ty známé rysy. Vydám se k té osobě a po chvíli mám chuť se opravdu propadnout. Sedíš tam ty a směješ se mi. Když však uvidíš moji smutnou tvář a mokré oblečení, přestaneš s tím. Sundáš mi promočenou mikinu a půjčíš mi svoji bundu. Potom mě k sobě přitiskneš a pohladíš mě po zádech. Nakonec mi dáš pusu na tvář a nabídneš mi, že mě odvezeš domů.
A já měním názor na tento den. Díky tobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Livien Livien | Web | 1. července 2012 v 22:51 | Reagovat

Tak si po dočtení taky říkám, že to nebylo až tak špatný nakonec. :D :)
Ale jinak věř mi, takovýhle dny máme někdy úplně každý. ;)

2 Bekky Bekky | Web | 3. července 2012 v 20:49 | Reagovat

Krásně napsané. Líbí se mi, že má dobrý konec. Občas je prostě dobrej den jen kvůli jedný osobě, ten úsměv co dokáže vykouzlit.. krása.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama