Listopad 2012

naivita se ztratila, nějak nevím co dál

27. listopadu 2012 v 21:09 | krysiik |  ze života jednoho vola
Dny se mi zdají delší a delší.
Všechno se nám rozpadá. Prej to má jen omezenou trvanlivost.
Možná, že tohle všechno není myšleno vůbec vážně. Že to berete jako vtip. Ale mně na tom záleží, fakt.
Teď nějak nevím, co dělat. Čekat nebo jednat? To neustálý čekání mě ničí a jednání unavuje.
Už dávno to není o tom, co všechno jsme spolu zažili. Teď už je to jen hra o to, kdo zažije víc.

Moje 'terapie' odmítání skončila celkem dobře, ale je možná naivní si myslet, že to vážně dokážu. Po tom všem se asi těžko budu dostávat do fáze, kdy si nikoho nebudu chtít pouštět k tělu.

,,Není těžký říct ne."
,,V mým případě jo."
,,A v čem je problém?"
,,V tom, že v tu chvíli říct ne nechci."

A nevím, jestli se mi ta tvoje dřívější naivita nelíbila víc. Je přece jen trochu divný říct: ,,Dnešek byl divnej," a nedostat žádné další otázky.

přestat dýchat a začít vdechovat

24. listopadu 2012 v 23:49 | krysiik |  fotky by já

Teď už ani nemá cenu ten mozek zapínat.


bojím se dotyků

22. listopadu 2012 v 20:49 | krysiik |  ze života jednoho vola
Mám strach z dotyků.
Z chamtivých roztřesených rukou.
Z tvého sebejistého pohledu.
Z řečí.

Moje obavy se vyplnily, moje přání také. Teď ale nevím, co je horší.
Mám vše po čem jsem toužila. Nechápu, jak jsem mohla být tak naivní.
Nezbývá mi jen doufat, že všechno postupem času odezní a ty mi pomůžeš se z toho dostat.
Nebo aspoň pořádná dávka kofeinu.

Chyběly mi ty klidné debaty bez křiku a lží.
Mám právo se cítit poníženě stejně jako mám právo se cítit vina.
Ale nezbývá mi nic jinýho než se dál vyzpovídávat u tebe, pít kafe a čekat.


NEBUL, zhulenče

18. listopadu 2012 v 14:50 | krysiik |  ze života jednoho vola
Motivace je až na druhým místě. Na prvním je pevná vůle a chtít něco dokázat. Takže vlastně až na třetím, heh.
Zjistila jsem, že si nepamatuju docela podstatný věci z minulosti. Může člověk zapomenout, že s někým spal? A dokonce třikrát?
Nechci se zase na někoho upnout jako kdysi, ale zase nechci skončit v posteli s nožem v ruce. Asi neexistujou nějaký prášky proti upření života a myšlenek jen na jednu osobu, co?
Je fajn vědět, že někdo 'tam venku' vás má rád. Ale lepší je být si jistý tím, že ten někdo leží právě vedle vás a vydechuje kouř do tmy přesně jako vy.
Pokoušet se vytáhnout plyšáka z automatu na vlakovym nádraží je stejně marný jako dělání bublin z vodky a džusu.

Asi bych neměla pronásledovat nevinný prváky. A už vůbec ne stát pár centimetrů za nima. A šlapat jim na nohy.

Ale jo, je mi fajn.


vanilkové maličkosti

13. listopadu 2012 v 21:09 | krysiik |  poznatky
poslouchání titanicu až do zblbnutí
black devilky vanilkový aneb černý dilinky
podpalování žvejkaček
uklidňování pomocí stereogramů
historie zapalovačů
on a jeho chamtivé třesoucí se dlaně toužící po dávce
osvobození
ty

Děkuji ti.

To jen ty mi v posledních dnech dodáváš sílu.


konec začátku.. nebo začátek konce?

11. listopadu 2012 v 13:20 | krysiik |  poznatky
Jak jsme to jen dopadli.
Nevěřím ti.
Ty nevěříš mně.
Oba si vymýšlíme.
Nic nevíme.
Lžeme.
Snažíme se zapomenout v temný uličce s cigárem v ruce.
Přestože víme, že to nikam nevede.
Navzdory tomu všemu se o tebe bojím.
Nepřežeň to.
Zastav to, dokud je to ještě možné.
Prosím, neriskuj tak jako já.


Já nelžu. Jen zamlčuju pravdu.


NEMÁM SÍLU

10. listopadu 2012 v 19:49 | krysiik |  ze života jednoho vola
Všechno je tak hrozně zamotaný jako ta včerejší divadlení hra o nájemnících pana Swana. Nemá cenu nad tím vůbec přemýšlet, protože skončíte tam, kde jste začali.
Snažení o život v přítomnosti se nezdařil. Všechny moje činy, zdající se vhodné, se ukázaly jako nemožně hloupé a naivní jednání. Tleskat nemusíte.
Nemám sílu brečet, něco vysvětlovat, spát a natož jíst. Jsem bledá jako stěna a cítím každou kost v těle. Fakt to mělo dopadnout takhle? Kdybych radši byla zticha..



,,A důležitej poznatek - někdo mi sežral červenej fix."
Aneb i na první hodině v pondělí může být zábava.
Hahaha, ne.

Mám chuť si zalézt do kouta regálu s lihovinama a čekat na osvobození.

Jo a vsadím se, že jste ještě nikdy nenakupovali 45 minut jedny silonový punčochy jenom kvůli tomu, abyste nestihli zvonění a mohli se vymluvit na spadnutí do kanálu.

všechno je šílený zamotaný zlý hezký smutný a bolavý

8. listopadu 2012 v 20:30 | krysiik |  ze života jednoho vola
Je to zlý, hlavně pokud vás každej večer začne šíleně bolet hlava, je vám hrozný horko, ale po otevření okna máte pocit, že umřete zimou a takhle se to opakuje pořád dokola. Prej to jsou jen abstinenční příznaky.
Ale já přestávám vidět, občas vidím všechno dvakrát a při chození po ulici pro jistotu oči zavírám. To přece už ale k absťáku nepatří ne?
Vyhýbám se lidem, co mě do toho zatáhli. Což není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá, vzhledem k tomu že nabídek od nich se valí víc než dřív.
Mám obavy z dalšího dne, bojím se, jestli se něco neposere, jestli budu furt v cajku. Nechci to jen tak zahodit, věř mi.
Nemůžu za to, že váš všechny štve moje přání všechny pozdravovat.
A neserte mě všichni s tím pásem cudnosti. Neslušel by mi.

Napište čtyři věci, který charakterizujou období, které právě prožíváte.
Rudý nehty, stará tupá rybička, která si s radostí říká nůž, silný kafe a Memento od Radka Johna.


(A vidíte ten sexy hrníček?)

coffee and cigarettes make me happy

6. listopadu 2012 v 18:49 | krysiik |  ze života jednoho vola
Coffee and cigarettes make me happy.

Nikdy nešňupejte extreme a pokud už ho máte k dostání, nepřežeňte to. Jinak budete po škole chodit jako polomrtvej bledej zombie, se slzama ve tváři a slinama u pusy nebo klečet před záchodem a plivat do mísy. A počítejte s tim, že se z toho jak za míň než jednu hodinu nedostanete.

Fakt není nic lepšího, než když vám ve snu podřeže žíly kuchyňským nožem nějakej psychopat, co vypadá jako Jirka Kučerovskej převlečej za bezďáka. Ale bez kytary.

Polovinu svýho života trávim na zastávce v tý hrozný zimě, ale je to jediný místo, kde jsem klidná. Nebo jsem tam spíš s člověkem, kterej mě uklidňuje.

Tma mě nutí vidět věci tak, jak chci. Proto se s tebou radši stýkám až po setmění.

Nemá cenu se tomu bránit, když stačí chvilka, nůž a odhodlání a během minuty jsi zase v cajku.

,,Co děláš?"
,,Nic."
,,Jak dlouho to ještě hodláš dělat?"
,,Dej mi tak 10 minut."
,,A co plánuješ dělat potom?"
,,Něco."
,,A to je v tvém podání co?"
,,No, nic."

384119_355374931214183_456819986_n_large


moje retro postery

4. listopadu 2012 v 19:09 | krysiik |  nějaký inspirace

taky máte někdy takovou pitomou doityourselfovou náladu?