Všechno se nám rozpadá. Prej to má jen omezenou trvanlivost.

Možná, že tohle všechno není myšleno vůbec vážně. Že to berete jako vtip. Ale mně na tom záleží, fakt.

Teď nějak nevím, co dělat. Čekat nebo jednat? To neustálý čekání mě ničí a jednání unavuje.

Už dávno to není o tom, co všechno jsme spolu zažili. Teď už je to jen hra o to, kdo zažije víc.

Moje 'terapie' odmítání skončila celkem dobře, ale je možná naivní si myslet, že to vážně dokážu. Po tom všem se asi těžko budu dostávat do fáze, kdy si nikoho nebudu chtít pouštět k tělu.

A nevím, jestli se mi ta tvoje dřívější naivita nelíbila víc. Je přece jen trochu divný říct: ,,Dnešek byl divnej," a nedostat žádné další otázky.

Moje obavy se vyplnily, moje přání také. Teď ale nevím, co je horší.

Mám vše po čem jsem toužila. Nechápu, jak jsem mohla být tak naivní.

Nezbývá mi jen doufat, že všechno postupem času odezní a ty mi pomůžeš se z toho dostat.

Chyběly mi ty klidné debaty bez křiku a lží.

Ale nezbývá mi nic jinýho než se dál vyzpovídávat u tebe, pít kafe a čekat.

Motivace je až na druhým místě. Na prvním je pevná vůle a chtít něco dokázat. Takže vlastně až na třetím, heh.

Zjistila jsem, že si nepamatuju docela podstatný věci z minulosti. Může člověk zapomenout, že s někým spal? A dokonce třikrát?

Nechci se zase na někoho upnout jako kdysi, ale zase nechci skončit v posteli s nožem v ruce. Asi neexistujou nějaký prášky proti upření života a myšlenek jen na jednu osobu, co?

Je fajn vědět, že někdo 'tam venku' vás má rád. Ale lepší je být si jistý tím, že ten někdo leží právě vedle vás a vydechuje kouř do tmy přesně jako vy.

Pokoušet se vytáhnout plyšáka z automatu na vlakovym nádraží je stejně marný jako dělání bublin z vodky a džusu.

Nevěřím ti.

Ty nevěříš mně.

Oba si vymýšlíme.

Nic nevíme.

Lžeme.

Snažíme se zapomenout v temný uličce s cigárem v ruce.

Přestože víme, že to nikam nevede.

Navzdory tomu všemu se o tebe bojím.

Nepřežeň to.

Zastav to, dokud je to ještě možné.

Všechno je tak hrozně zamotaný jako ta včerejší divadlení hra o nájemnících pana Swana. Nemá cenu nad tím vůbec přemýšlet, protože skončíte tam, kde jste začali.

Snažení o život v přítomnosti se nezdařil. Všechny moje činy, zdající se vhodné, se ukázaly jako nemožně hloupé a naivní jednání. Tleskat nemusíte.

Nemám sílu brečet, něco vysvětlovat, spát a natož jíst. Jsem bledá jako stěna a cítím každou kost v těle. Fakt to mělo dopadnout takhle? Kdybych radši byla zticha..

Aneb i na první hodině v pondělí může být zábava.

Je to zlý, hlavně pokud vás každej večer začne šíleně bolet hlava, je vám hrozný horko, ale po otevření okna máte pocit, že umřete zimou a takhle se to opakuje pořád dokola. Prej to jsou jen abstinenční příznaky.

Ale já přestávám vidět, občas vidím všechno dvakrát a při chození po ulici pro jistotu oči zavírám. To přece už ale k absťáku nepatří ne?

Vyhýbám se lidem, co mě do toho zatáhli. Což není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá, vzhledem k tomu že nabídek od nich se valí víc než dřív.

Mám obavy z dalšího dne, bojím se, jestli se něco neposere, jestli budu furt v cajku. Nechci to jen tak zahodit, věř mi.

A neserte mě všichni s tím pásem cudnosti. Neslušel by mi.

Rudý nehty, stará tupá rybička, která si s radostí říká nůž, silný kafe a Memento od Radka Johna.

(A vidíte ten sexy hrníček?)

Nikdy nešňupejte extreme a pokud už ho máte k dostání, nepřežeňte to. Jinak budete po škole chodit jako polomrtvej bledej zombie, se slzama ve tváři a slinama u pusy nebo klečet před záchodem a plivat do mísy. A počítejte s tim, že se z toho jak za míň než jednu hodinu nedostanete.

Fakt není nic lepšího, než když vám ve snu podřeže žíly kuchyňským nožem nějakej psychopat, co vypadá jako Jirka Kučerovskej převlečej za bezďáka. Ale bez kytary.

Polovinu svýho života trávim na zastávce v tý hrozný zimě, ale je to jediný místo, kde jsem klidná. Nebo jsem tam spíš s člověkem, kterej mě uklidňuje.

Tma mě nutí vidět věci tak, jak chci. Proto se s tebou radši stýkám až po setmění.

Nemá cenu se tomu bránit, když stačí chvilka, nůž a odhodlání a během minuty jsi zase v cajku.

,,Co děláš?"

,,Nic."

,,Jak dlouho to ještě hodláš dělat?"

,,Dej mi tak 10 minut."

,,A co plánuješ dělat potom?"

,,Něco."

,,A to je v tvém podání co?"