Dny se mi zdají delší a delší.
Všechno se nám rozpadá. Prej to má jen omezenou trvanlivost.
Možná, že tohle všechno není myšleno vůbec vážně. Že to berete jako vtip. Ale mně na tom záleží, fakt.
Teď nějak nevím, co dělat. Čekat nebo jednat? To neustálý čekání mě ničí a jednání unavuje.
Už dávno to není o tom, co všechno jsme spolu zažili. Teď už je to jen hra o to, kdo zažije víc.
Moje 'terapie' odmítání skončila celkem dobře, ale je možná naivní si myslet, že to vážně dokážu. Po tom všem se asi těžko budu dostávat do fáze, kdy si nikoho nebudu chtít pouštět k tělu.
,,Není těžký říct ne."
,,V mým případě jo."
,,A v čem je problém?"
,,V tom, že v tu chvíli říct ne nechci."
A nevím, jestli se mi ta tvoje dřívější naivita nelíbila víc. Je přece jen trochu divný říct: ,,Dnešek byl divnej," a nedostat žádné další otázky.