ze života jednoho vola

končim

22. ledna 2013 v 17:16 | krysiik
Někdy prostě přijde moment, kdy je lepší zahodit minulost, smazat starý zprávy, zapomenout a začít zase znovu.
Končim. Se všim. S předsudkama. S pesimismem. S touhle jednou velkou lží.
Nedělám to kvůli konkrétním osobám. Už nechci být ovládána jako celej ten dav oveček venku.
Možná, že si založím blog někde jinde. Možná až za pár let.
A možná, že už o mně nikdy neuslyšíte.
PS.: Zkuste si poslechnout tohle. Třeba z části pochopíte moje rozhodnutí.

začátek konce

15. ledna 2013 v 21:00 | krysiik

Dva dny jsem nejedla, přestala jsem kouřit a začala se řezat.

A je mi fajn.
Chvilkama.

Hraju si s ohněm. Ale je to asi to nejlepší, co teď můžu dělat. Nebo si to aspoň namlouvám.

Prohloubil se můj vztah se spolužáky, ale musím se přiznat, že mě to více děsí než těší.

Dělám dokola pořád ty stejný chyby.
Jsem naivní, protože pořád všem věřím. Každýho si pouštím k tělu. Lituju toho. Ale nevím jak tomu zabránit.

Uklidňuje mě sedět na tom promrzlym betonu, vnímat beat a zírat na projíždějící vlaky kolem.

A jediné pozitivum je, že si ze včerejšího večera nic nepamatuju. Ale moje rozdrásaný zápěstí nejspíš ano.

5/1/2013

5. ledna 2013 v 21:33 | krysiik
To ten rok ale pěkně začal. Heh.

Mám strach začít žít zase zodpovědný život, děsím se každého sporu a utíkám před každým problémem.
Nechci si zatěžovat hlavu zase těma pitomostma, co do mě všichni hustěj.

Prospala jsem celý prázdniny, ale mám pocit jako bych prospala celej život.

Chtěla bych zase začít dělat něco, co mě naplňuje.
Ležení v posteli se mi zhnusilo, po jídle je mi na zvracení a aktulizování fejsbuku taky není moc naplňující činnost.

Potřebuju něco dělat.

Zachraňte mě kdo z tohohle nudnýho šedýho ledna.


fobie z jednorožců

26. prosince 2012 v 1:30 | krysiik
Koupím si gramofon, kulatý akvárko a začnu chodit s hoperem.
Tak.

Přála bych si nemít touhu si ostříhat vlasy.
A neprohledávat krabičky od cigaret pohozené na chodíku.

Když zavřu oči vidím furt ty pitomý kosočtverce.
To mi nemůže mozek dát najevo, že jsem píča i jiným způsobem?

Nemám ráda ty prťavý kreslený růžovoučký jednorožce. Připadám si jako pedofil, když se na ně dívám.
Vlastně si připadám jako pedofil i bez nich.
Hehe.

,,Můj novej foťák má i HD kameru!"
,,No super, aspoň můžeš to tvý porno točit v lepši kvalitě."

opilost se nedostavuje

23. prosince 2012 v 1:01 | krysiik
Je to ztracený.
Utápím se v rumu s kolou.
Má to ještě cenu?
Bojím se s tebou mluvit.
Bojím se pravdy.
Nebo aspoň toho co ostatní považují za pravdu.
Tak mi řekni -
Co dál?
Mlčet a doufat v koutě?
Ozvat se?
Vzdát to?
Potřebuju někoho.
A nebo aspoň to zasraný cigáro..

JDE TO DO KALU!

17. prosince 2012 v 20:29 | krysiik
zase to všechno jde do hajzlu
počáteční euforie zmizela
nikdy není dobrý to přehánět
ale jak se tomu, kurva, bránit?
jak?!
jak ti mám vysvětlit moje přehnaný činy když mám pocit, že tě ztrácím?
jak ti mám popsat moji touhu tě mít u sebe?

když nemůžu!

vím, že chyba je ve mně
že moje chování bylo občas přehnaný
že se možná vlastně nic neděje
ale já se bojím
po dlouhý době zase

mám strach!

a co bude zejtra?
budu se na tebe moct podívat?
budu se na tebe smát?
budu se tě moct dotknout?

budu muset!

1:49

13. prosince 2012 v 17:09 | krysiik
Zažívám deja vu víc než je zdravý.
Kreslím obrázky, který mě pak strašej ve snech.
,,Včera jsem ho viděl s tou jeho přítelkyní."
,,A?"
,,Je to fakt kost."
Už nechci trávit víc času v nemocnici na oddělení popálenin. Ne a ne.

Snažím se stát rovně. Točí se mi hlava a oči se sami mi obrací v sloup.
Přivřu víčka a pokouším se zaostřit na neonové barvy, které se seskupují do objemných kosočtverců.
Vnímám jen údery do hlavy a snažim se udržet na nohou.
Otevřu je a oslepí mě světlo. To odporný světlo, který může za další střelu v mojí hlavě.
Chci tmu. Nevidět nic kolem sebe.
Jen slyšet tvůj dech a být klidná.

A ani nevíš, jak moc si tvé ruky na mém rameni vážím.

,,vše, co řeknete, může být použito proti vám"

8. prosince 2012 v 21:59 | krysiik
Jaká je vaše oblíbená činnost a proč je to zrovna barvení žárovek?

Zajímalo by mne, zda to, co si myslím, že se děje, se opravdu děje.
Je to zneklidňující pocit, vzhledem k tomu, že nemám jinou možnost než ti odpovídat sarkasticky.
A vymlouvat se, že není jiná možnost.
Moje snaha
zůstat v klidu
mě začíná
unavovat.
Faleš mezi námi se čím dál víc prohlubuje.
Má tohle ještě vůbec cenu?
Nevím. Nebo spíš nechci vědět.
,,Co tě na tom štve nejvíc?" ,,To, že mě to vůbec štvát nemá."

Tak nějak přemejšlim, že bych udělala líp, kdybych nepřemejšlela nad tim, nad čim přemejšlim.

A je fajn, že chápeš moje činy, které jsou nepochopitelné i pro mě samotnou. Moc fajn.

HAHAHAHAHAHA, ne

4. prosince 2012 v 20:49 | krysiik
Nacházím se v nějaké alternativní realitě, kde dočasně existuju jako dlouhovlasá dáma s ladnou chůzí.

Už mě nebaví ostatní učit kouřit, vzhledem k tomu, že mi pak kradou zapalovače.
Ale stejně je sranda je pozorovat.

Můj plán naučit se do konce roku německy se zatím neuskutečnil.
Všichni učitelé, zdající se být přijatelní, se ukázali jako buď moc pitomí na to, aby mě pochopili nebo moc sexy, abych se mohla věnovat jazyku.
(Tím bohužel nemyslím tomu v puse, ale němčině. Škoda, hahaha.)

Dělá mi problém soustředit se delší dobu na jednu činnost.
Pokud teda nebere civění do prázdna jako činnost.
Což já neberu.

By the way, existuje něco jako závislost na vonných svíčkách? (Pokud ano, na koho se mám obrátit?)


(A laskavě mě nech na pokoji. Nemám zájem ani náladu poslouchat tvoje kecy o tom, že tě nemám ráda, že jsem ti ukradla nejlepšího kámoše, že mě 'lofískuješ' a že jsem frigidní, když mi nemůžeš šáhnout na kozy. Už jsem se poučila a se zoufalcema jako ty už se zahazovat nebudu.)

naivita se ztratila, nějak nevím co dál

27. listopadu 2012 v 21:09 | krysiik
Dny se mi zdají delší a delší.
Všechno se nám rozpadá. Prej to má jen omezenou trvanlivost.
Možná, že tohle všechno není myšleno vůbec vážně. Že to berete jako vtip. Ale mně na tom záleží, fakt.
Teď nějak nevím, co dělat. Čekat nebo jednat? To neustálý čekání mě ničí a jednání unavuje.
Už dávno to není o tom, co všechno jsme spolu zažili. Teď už je to jen hra o to, kdo zažije víc.

Moje 'terapie' odmítání skončila celkem dobře, ale je možná naivní si myslet, že to vážně dokážu. Po tom všem se asi těžko budu dostávat do fáze, kdy si nikoho nebudu chtít pouštět k tělu.

,,Není těžký říct ne."
,,V mým případě jo."
,,A v čem je problém?"
,,V tom, že v tu chvíli říct ne nechci."

A nevím, jestli se mi ta tvoje dřívější naivita nelíbila víc. Je přece jen trochu divný říct: ,,Dnešek byl divnej," a nedostat žádné další otázky.
 
 

Reklama